Historie domu čp. 1 v Dolní Branné

Využití kompletně renovovaných prostor v roubence čp. 1 v centru Dolní Branné pro muzeum lyžařství, sáňkařství, bruslení, biatlonu v regionu pod horami se podařilo uvést v život díky vedení obce a sběratelské vášni Aleše Suka.

Objekt muzea a jeho vnitřních prostor vzniklo obnovou vzácné památky z období pozdně barokního lidového baroka. Před polovinou 18. století vyhořela místní škola a z rozhodnutí vrchnosti byla postavena škola nová. Psal se rok 1747 a v roubence se ve škamnech střídaly generace. Číslo popisné 1, pravděpodobně nejstarší stavení ve vsi, je včetně současné dispozice kopií více než čtvrt tisíciletí staré historie tehdejšího stavebního stylu a vlastně i školství. V „jedničce“ bývala i fara, prodejna tabáčnického zboží a nakonec i – školní družina.

Klasické lyžování

Parafrází Emericha Ratha: „Sport je poctivá práce v hávu radostném“, uveďme bílé povídání o králi zimních sportů lyžování. Krkonošská centra, hřebenové trasy, podhorské vísky miliony lyžařů každou sezonu brázdí a kloužou se po bílé peřině paní zimy. Pro Dolní Brannou znamená lyžování nejenom aktivní pohyb, závodění, školní program, ale především celoroční zábavu už třetí generace jejích obyvatel po skončení války.

Lyžařský odbor Sokola stává regulérním oddílem lyžování stejnojmenné korporace. Prvním předsedou je Jan Šimůnek starší, o kterém už byla řeč. K ruce má dva zapálené trenéry amatéry, kteří zrovinka sekli s vrcholovou lyžařinou a svoje tituly, metály a ceny nastrkali do vitrín a šuplíků. Pepík Malínský, reprezentant, člen ATK a ÚDA Praha, několikanásobný mistr republiky v běhu rozestavném na 3 a 4 x 10 km. Jel 5 mistrovských padesátek a nikdy nebyl horší, než pátý. Při národních mistrovstvích se urodily 2 placky, bronz na třicítce ve Vysokém n/J. v roce 1954 a na padesátce o tři roky později ve Špindlerově Mlýně. Kromě armádních klubů jezdil „Maliňák“ i za Spartak Praha Sokolovo a Spartak Hradec Králové. Trenérským asistentem mu byl o hlavu vyšší František Hanuš. Dlouhej Franta, jak ho mezi sebou titulovali svěřenci, měl také mistrovské tituly; ne však z hladkých běhů, ale ze SZBZ, předchůdce biatlonu. František, na rozdíl od Pepy, závodil ještě drahnou řádku let v dresu dolnobranského Sokola. Jeho závodníci bývali úspěšní v soutěži desetičlenných hlídek na Krkonošské 70; v ní stihli i top desítku. Suma sumárum, trio pánů Šimůnek, Malínský, Hanuš, vedlo dolnobranské lyžování od roku 1958, po skončení závodnické kariéry Maliňáka. Organizačně spolupracovali, jinak to ve vsi nejde, páni učitelé, hlavně nový kantor a pozdější direktor národní školy v D. Branné, Zdeněk Kouba. Každoročně přebor školy, silvestrovský běh a náborový závod se prolínaly s veřejnými závody, okresními a krajskými přebory v Jilemnici, Malých Svatoňovicích, Polici n/M., Š. Mlýně, Horní Branné, Vrchlabí, Trutnově, Lomnici n/P…

Průkopníci klasického lyžování nedají dopustit na první zářivé sezóny přelomu 50. a 60. let. Branná měla v družstvu žáků náramně talentovaných běžců. Dispozice takového Ládi Hoffmanna shrnul výstižně Pepa Malínský:“ Čóža – to je píst!“ Čóža - L. Hoffmann, ještě ani nebyl věkem mladší žák, ale na jilemnických tratích rozbíhal na prvním úseku štafetu Sokola D. Branná a přijel do předávky jako první! Druhý úsek jistil Jarka Plecháč a titul krajského přeborníka první v historii dolnobranského lyžování s přehledem uhájil finišman Jarda Buchar. Když jsme u J. Plecháče, Plecháčovi měli a mají v obci jedno z největších hospodářství. Když trenéři přicházeli za otcem Plecháčem vyreklamovat Jarouška na závody, svolil hospodář pod podmínkou, že pomohou ve stáji s prací synka. Holt hospodářství není sběrem léčivek; novopečení trenéři s vidlemi a kolečky v ruce kydali a vyváželi…Hospodáři sport potomka moc pod fousy nešel, stávalo se, že připravené a vyjeté stopy proponovaných závodů v Branné, byly bez pardonu postříkány močůvkou. Takže pro změnu opět lopaty a hnědožlutá, zatouchající stopa se musela přeházet. Druhý titul krajského přeborníka ve štafetě získali žáci z D. Branné o pár zim později. Závodilo se v Malých Svatoňovicích při Schejbalově memoriálu. Rozbíhač Joska Malínský ml. vypálil všem konkurentům rybník. Aby se dostal do stopy do čela, bruslil /více jak 15 sezón před vynálezem Bila Kocha/ až k punktu, kde se startovní trychtýř sbíhal do jedné stopy. Vedl a branská štafeta s Viktorem Vaníčkem na druhém a Čóžou Hoffmannem na třetím úseku byla znovu odměněna odznakem Přeborník VČ kraje. I tenhle titul má svůj malý příběh: pro žákovskou štafetu byli čtyři kandidáti; Malínský a Hoffmann byli jasní, koho ale na prostřední úsek? Tak se, jako před olympiádou, jel v Břízkách rozřaďovák, kvalifikační závod mezi Vaníčkem a I. Hofmanem. Rychlejší byl pozdější řezník Vaníček a o titul ve Svatoňovicích tudíž bojoval on. Do třetice stáli na bedně vítězů o rok později v Harrachově štafetmani Sokola D. Branná. Sezóna 1962 znamenala třetí zlatý východočeský puntík v historii oddílu. Rozbíhal Mirek Novotný, Joska Malínský na druhém úseku a vítězný finiš Čoži, který byl nakonec u všech dolnobranských primátů. Důsledkem druhého titulu synáčka se táta, předseda a trenér P. Malínský starší, puzen suchou pentlí, zřídil v místní hospodě pod obraz. I tohle zvádal Maliňák bravurně. Že místní Sokol měl i kvalitní dorostence, potvrdil v jednašedesátém Jirka Renner, elitní fotbalista. Do Branné přivezl přeborníka kraje dorostenců z přeboru ve Špindlerově Mlýně. Nebylo to před púlstoletím pranic jednoduchého, jezdilo se ještě na celodřevěných masivních nebo lepených ski, takže se skluznice mazala po celé délce stoupacím voskem. Mazaly se vosky „R“ pana Bauše, k dispozici bylo pár Swixů a Rexů. Z éry reprezentace Maliňáka také Bratlie a Kiwi /Kiwi dělá divy/. Aby závodníci nereptali „…smeká a nejede…“, experimentovali trenéři a rodiče běžců /L. Hoffmann st./ a vařili tu „nejrychlejší“ mázu. Pepa Malínský přidával i kapku medu na mokré sněhy; Hoffmann senior, co zaměstnanec Kabla, mixoval parafiny s řadou běžeckých i tajuplných ingrediencí. Traduje se / v Branné se i skákalo, můstky se stavěly na pěti místech, výhradně na pravém břehu Sovinky/, že skokačky byly preparovány jednou sortou parafínu ve žlábcích, jinou na skluznici.

Ano, ani dnešní servismani nevědí, jak uměli dolnobranští trenéři špekulovat. Dobrým skokanem a sdruženářem byl Josífek Malínských, dokonce i pohár v Polici n/M vyhrál. Jeho kariéru skokana ukončila zlomenina obou kotníků na můstku u papírny. Vzal předlouhý nájezd a doskočil až na rovinu. Blyštivé výkony hochů ze vsi, najmě přípravu na ně, okukují děvčata a nesměle se přidávají k Maliňákově partě. Marta Bedrníková, Jana Novotná, Vlasta Nožičková, Zdena Malínská, Eva a Marie Hamanovy, Marie Kočová, Květa Novotná, Miluše Rennerová. Tehdy, v šedesátých letech, si místní běžci dávali tréninky dvakrát týdně. „Proháněli nás důkladně“, vzpomíná Vlasta Nožičková. První úspěchy žáků a dorostenců byly tou okouzlující návnadou přihlížejícím kamarádům. V závodní stopě se tumlovalo družstvo mladých – Láďa a Jirka Hoffmannovi, Zdeněk Zevel, V. Nožička, Z. Kočí, J. Šimůnek, J. Renner, V. Vaníček, I. a M. Hofmanové, J. Malínský, J. Plecháč, J. Buchar.